Od drožky po vodní taxi: Jízda taxíkem napříč stoletími
.webp?ts=)
Víte, co je to fiakr, bryčka nebo drožka? Jsou to vlastně předchůdci dnešních taxíků. Fiakr byl větší kočár až pro čtyři osoby, zatímco drožka byla určena pro dvě. Například v roce 1915 působilo v hlavním městě čtyřiatřicet drožkářů. S nástupem automobilů jejich počet postupně klesal, a před rokem 1933 bylo oficiálně přihlášeno už jen šest.
Každé město má své typické taxi: Londýn černé, New York žluté, v Mexiku jezdí zelené a Němci nejraději volí nažloutle krémovou. U nás za první republiky převládaly mimořádně trvanlivé vozy značek Praga Piccolo a Alfa, dále Škoda 430 nebo šestimístné Tatry 52. Některé z těchto veteránů dodnes vozí turisty, a aby v létě zvládly jízdu v kolonách, jsou dnes vybavené elektrickými ventilátory chlazení.
Historický přelom představovalo první naftové auto Mercedes-Benz 260 D, které bylo určeno přímo pro taxislužbu. Doba ale pokročila a dnes existují nejen běžná taxi a taxíky na zavolání, ale například v Paříži se testují i vodní taxi – a navíc ekologické.
Přestože se o taxikářích vypráví různé historky, má jejich profese i druhou stránku. Představte si, že řídíte taxi v pátek nebo v sobotu večer. Opilí zahraniční turisté, kteří vám v lepším případě jen nepozvrací auto, jsou teprve začátek. Někdy jste spíš psycholog – vezete brzy ráno mladou dívku, která strávila noc tam, kde nechtěla. Jindy posloucháte politickou diskuzi party lidí po srazu po třiceti letech. A občas se ocitnete na koncertě, na který jste si ani nekoupili lístek – třeba v podobě lidových písní ve čtyřhlase, který absolutně neladí.
Když vám někdo sedne do auta a řekne, že chce „domů“ – kde je sakra domů?
A pak jsou tu ještě „specialisté“: nepozdraví, nepoděkují a zaplatí přesně do poslední koruny.
Jo, řidič – ten tvrdej chleba má.
Svět podle Samiry si můžete zpětně kdykoliv poslechnout v podcastech Rádia BLANÍK