Vzdělávání žen a dívek

23. 3. 2025

S nějakým vzděláváním žen a dívek se v historii moc nepočítalo. Dlouho se totiž předpokládalo, že jde o hříšné, jednoduché bytosti, a na prvním místě tak byla péče o domácnost, rodinu a manžela. Konec tomu přišel až v 19. století, ale byla to dlouhá a trnitá cesta.

Během středověku se číst a psát učily pouze dívky z urozených rodin nebo ty, které vstoupily do církve. Až roku 1775 v Rakousku-Uhersku musely být povinně zavedeny i dívčí třídy – tedy všude, kde to bylo možné. Kvalitou se však nedaly srovnat s chlapeckou výukou. Například ruční práce zabíraly až sedmnáct hodin týdně, zatímco čtení mělo jen dvě hodiny, psaní čtyři a počítání tři.

U chudých a neprovdaných dívek bylo vzdělání vítané, ale u těch z bohatších rodin nikoliv. Předpokládalo se, že mladá dáma potřebuje jen umět hrát na klavír, trochu francouzsky, trochu tančit a občas namalovat nějakou krajinku – to mělo ke spokojenému životu stačit.

Průlom nastal, když se v novinách začala objevovat jména úspěšných žen ze zahraničí. První dívčí gymnázium ve střední Evropě založila spisovatelka Eliška Krásnohorská v roce 1890. Hned v prvním roce se přihlásilo 53 studentek. Během šesti let musely zvládnout to, co chlapci na gymnáziu za osm let. Na vysokou školu se ženy mohly zapsat až v roce 1901.

Na začátku 20. století už dívky mohly studovat společně s chlapci, ale pouze se souhlasem ministerstva. Ani to však neznamenalo úplnou rovnost – dívky měly zvláštní vchody do škol, oddělené místnosti na přestávky a ve třídách musely sedět zvlášť.

Svět podle Samiry si můžete zpětně kdykoliv poslechnout v podcastech Rádia BLANÍK