Jazykový alchymista české literatury

23. 6. 2025

Jestli někdo dokázal z českého jazyka udělat orchestr slovních hříček, metafor a poetického rytmu, pak to byl Vladislav Vančura. Spisovatel, dramatik, filmař, ale především jazykový experimentátor.

Narodil se roku 1891 v Háji u Opavy, ale vyrůstal nedaleko Prahy, kde ho brzy pohltil svět umění a moderny. V literatuře se objevil jako avantgardní zjev – žádný další zástupce realismu, ale člen Devětsilu, skupiny, která chtěla otřást starými formami. Jeho jazyk je květnatý, obrazný a odvážný. Nevypráví – čaruje.

Jeho první známější dílo, Rozmarné léto, se stalo téměř definicí slovního kouzlení. Krátká novelka o jednom prázdninovém týdnu na Zbraslavi je lehká, hravá, ironická a i taj hluboká. A pak přišla Markéta Lazarová , středověký epos, který ukázal Vančuru jako vypravěče s velkým V.

V jeho knihách se prolíná epika s lyrikou, poetické úvahy se nenápadně vplétají do děje, jazyk se nebojí zastaralých tvarů ani novotvarů. Vědomě si pohrával i s rytmem vět, s obrazností, s významy. Vančura je autor, který nevede čtenáře za ruku, ale zve ho ke hře.

Kromě prózy psal i divadelní hry a působil jako scenárista a režisér. Jeho poslední ambiciózní projekt byly Obrazy z dějin národa českého, nedokončené historické pásmo.

Během druhé světové války se Vančura zapojil do odboje proti nacistům. Byl zatčen gestapem a v roce 1942 popraven v rámci represí po atentátu na Reinharda Heydricha. Po válce byl oceněn in memoriam jako národní umělec. Ale víc než všechny tituly a ceny zůstává to podstatné – jeho jazyk. Bohatý, živý, nezkrocený. Vančurova čeština nepřestává vonět novotou, i když je stará téměř sto let. A právě tím si získává nové a nové čtenáře.