Jeden člověk, jedna myšlenka, miliony zachráněných životů
.webp?ts=)
Děla duní, kouř se valí krajinou a po bitvě zůstávají tisíce raněných vojáků bez pomoci. Žádné polní nemocnice, žádní zdravotníci, jen chaos a bolest. Tak to vypadalo 24. června 1859 u Solferina v Itálii, kde se střetla Napoleonova armáda s rakouskými vojsky.
A právě tam se začal rodit symbol, který dodnes znamená naději.
Mladý švýcarský obchodník Henri Dunant se ocitl uprostřed krvavé bitvy. Šokovalo ho, že ranění vojáci leží napospas osudu. Spontánně zorganizoval pomoc. Místní ženy a muže svolal do improvizovaných „lazaretů“ a ošetřovali všechny bez rozdílu uniformy.
Po návratu domů sepsal své zážitky do knihy Vzpomínka na Solferino. Jeho poznatky obletěly Evropu zasáhly politiky i veřejnost. Dunant začal šířit myšlenku, že potřebujeme mezinárodní organizaci, která ve válce pomůže raněným. 17, února 1863 vznikl v Ženevě Mezinárodní výbor Červeného kříže. O více než rok později, 22. srpna 1864, podepsalo dvanáct států první Ženevskou úmluvu.
Podle ní nesměli být ranění ani zdravotníci napadáni, pomoc musí být poskytována bez ohledu na národnost a jako ochranný znak vznikl červený kříž na bílém poli, tedy obrácená švýcarská vlajka symbolizující neutralitu.
Červený kříž se stal ikonou ochrany a pomoci. Brzy se ale přidaly i alternativní symboly jako červený půlměsíc nebo červený krystal. Všechny znamenají totéž. Bezpečí, vodu, obvazy, záchranu. Jejich zneužití nebo útok na nositele je podle Ženevských úmluv válečný zločin.
Původně se Červený kříž zaměřoval na vojáky, ale brzy se jeho poslání rozšířilo. Pomáhal při epidemiích, hladomorech, zemětřeseních i povodních. Dnes má hnutí kolem 16 milionů dobrovolníků ve 192 zemích. Je u válek v Sýrii nebo na Ukrajině, pomáhá při zemětřeseních, organizuje dárcovství krve, učí první pomoc.
Do českých zemí přišel Červený kříž už v roce 1868, a Československý červený kříž založila roku 1919 Alice Masaryková.