Nádraží, které muselo ustoupit magistrále

15. 10. 2025

V roce 1875 bylo na pomyslné hranici pražského Nového Města a Karlína slavnostně otevřeno reprezentativní nádraží, které mělo zásadní význam pro spojení města s dálkovými tratěmi. Nádraží Praha Těšnov propojilo Prahu s Rakouskou severozápadní dráhou, která původně město minula.

Hlavní budova nádraží – monumentální novorenesanční komplex navržený architektem Karlem Schlimpem – byla předána do provozu už 10. května 1875; nádraží vzniklo jako terminál odbočné tratě Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) vedoucí do Prahy. Stavba navázala na dřívější provizorní řešení na Rohanském ostrově a rychle se stala jedním ze tří důležitých koncových pražských nádraží vedle Hlavního a Masarykova nádraží.

Budova vynikala bohatou sochařskou a štukovou výzdobou: střední trojkřídlá fasáda evokovala vítězný oblouk s korintskými sloupy a alegorickými sochami symbolizujícími obchod, vědu, průmysl a hospodářství. Interiéry disponovaly reprezentačními salonky, restaurací a prostornou odjezdovou halou; odborníci na architekturu později označili Těšnov za jedno z nejkrásnějších nádraží střední Evropy. 

Po téměř sto letech provozu však osud nádraží změnily dopravní a městské plány druhé poloviny 20. století. V 70. letech byla ukončena osobní doprava na trati do Vysočan (poslední osobní vlak odjel 1. července 1972) a při plánování Severojižní magistrály už bylo jasné, že nádraží v moderní době postupně ztrácí svůj smysl - Hlavní a Masarykovo nádraží jej dokázaly plně nahradit. Severní křídlo nádraží Praha-Těšnov bylo zbouráno v souvislosti s přípravami na stavbu magistrály a zbylé části areálu byly nakonec odstřeleny v roce 1985.

Severojižní magistrála, obří projekt tehdejší komunistické vlády, je dnes trnem v oku většině Pražanů - vést tříproudou dálnici přímo přes nejdůležitější náměstí se v dnešní době zdá jako nepochopitelný nesmysl. Zároveň je ale magistrála natolik důležitou dopravní tepnou, že jí bez dostavby funkčních městských okruhů nelze jen tak zrušit.

Ptát se, jestli se zboření kdysi nádherného nádraží v tomto kontextu vyplatilo, už dnes nemá smysl. Zaprvé se nemůžeme vracet a za druhé - kdysi krásné nádraží už v osmdesátých letech zoufale chátralo a postrádalo využití. Můžeme si ale na něj vzpomenout alespoň v dobových materiálech.