Píseň, která neměla vzniknout

12. 1. 2026

Klaunova zpověď je neodmyslitelně spjatá se jménem Petra Nováka, jedné z nejvýraznějších osobností československého beatu 60. let. Právě tehdy začal Novák formovat svůj typický melancholicky romantický styl, který se stal jeho poznávacím znamením.

Zcela zásadní roli v jeho tvorbě sehrála spolupráce s textařem Ivem Plickem. Přátelství obou autorů sahalo do jejich mládí a Plicka byl tím, kdo dokázal Novákovy pocity převádět do slov s mimořádnou přesností. Sám Novák o něm podle rozhlasových vzpomínek říkal, že „mluví za něj“. Společně poslouchali Radio Luxembourg, obdivovali Beatles a rozhodli se, že místo přebírání zahraničních hitů budou psát vlastní, osobní písně. Právě z tohoto tvůrčího nastavení vzešly skladby jako Já budu chodit po špičkách, Dětský oči nebo později Náhrobní kámen.

Když se v roce 1967 znovu obnovila kapela George & Beatovens, dostal Petr Novák prostor natočit řadu skladeb, které dnes patří ke klasice. Klaunova zpověď mezi nimi vynikala svou hloubkou i atmosférou. Hudbu složil sám Novák, text pochází z pera právě Iva Plicky. Nahrávka vznikla v Praze koncem roku 1968 a vyšla u Supraphonu v době, která je často popisována jako krátké, ale intenzivní období tvůrčí svobody před srpnovou okupací.

Zajímavé je, že text písně původně vůbec neměl být zhudebněn. Ivo Plicka ho napsal už v sedmnácti letech spíš jako báseň a dlouhá léta ho měl rozpracovaný. Teprve po úspěchu Náhrobního kamene se k němu Petr Novák vrátil, lehce ho upravil a dal mu hudební podobu. 

Nahrávání proběhlo se skupinou George & Beatovens ve Studiu Smečky v roce 1968. Píseň vyšla jako singl a rychle se zařadila mezi nejvýraznější skladby své doby. Klaunova zpověď se později objevila i na řadě kompilací a dodnes patří k nejhranějším Novákovým písním. Slyšet jí můžete i u nás na Blaníku a na Českém Blaníku.