Poslední část Mé vlasti a její silné poselství

4. 1. 2026

Symfonická báseň Blaník představuje velkolepé finále cyklu Má vlast a zároveň jeden z nejsilnějších symbolických momentů celé tvorby Bedřicha Smetany. Jde o šestou a závěrečnou část slavného cyklu, kterou skladatel dokončil v březnu roku 1879, už v době úplné hluchoty. Název odkazuje k hoře Blaník, opředené legendou o spícím vojsku svatého Václava, jež má v nejtemnější chvíli českých dějin přijít národu na pomoc. Právě tato myšlenka naděje, obnovy a budoucího vzkříšení se stala hlavním ideovým pilířem celé skladby. A kde jinde si o tom popovídat, než na webu Rádia Blaník!

Premiéra zazněla 4. ledna 1880 v Praze, a to bezprostředně po předchozí symfonické básni Tábor. Dirigoval ji Adolf Čech, který tehdy patřil k nejvýznamnějším interpretům Smetanova díla. Už samotné spojení obou částí nebylo náhodné. Tábor i Blaník spolu tvoří myšlenkový celek, který pracuje s husitskou tradicí jako symbolem vzdoru, víry a morální síly. Tábor je hudebně dramatičtější a napjatější, Blaník přináší uvolnění, světlo a víru v budoucnost.

Blaník nefunguje jen jako samostatná symfonická báseň, ale jako symbolická tečka za celou Mou vlastí. Smetana v ní uzavírá svou hudební „rozpravu o českých dějinách“ optimismem a vírou, že i po těžkých obdobích může přijít obroda. Skladba se pravidelně objevuje při slavnostních příležitostech, například během koncertů ke Dni české státnosti nebo v rámci zahajovacích a závěrečných večerů festivalů.

I více než sto čtyřicet let po premiéře zůstává Blaník živým dílem, které dokáže oslovit nejen svou monumentalitou, ale i silným podtextem. V kontextu Smetanova odkazu působí jako důstojné a nadčasové vyústění jeho největšího cyklu. Je to hudební poselství o naději, soudržnosti a víře v budoucnost, které si česká kultura nese dodnes.