První a poslední plavba královny lodí

Vrchol inženýrství, technického pokroku, nová definice luxusního transatlantického cestování, převratná loď RMS Titanic, vyplula s velkou slávou z přístavu Southampton v Anglii přesně před 113 lety. Prakticky každý dnes ví, že to byla její první a zároveň poslední cesta, protože se jen o čtyři dny později stala věčným symbolem námořních neštěstí. To ale v době vyplutí nikdo netušil.

Titanic patřil - spolu se svými sesterskými loděmi Olympic a Britannic - do třídy lodí Olympic, která měla předefinovat luxusní transatlantické cestování. Jeho konstrukce byla na svou dobu převratná, ale i přes všechny inovace měla zásadní nedostatky, které přispěly k následné tragédii.

Titanic byl ve své době největší lodí na světě – měřil 269 metrů na délku, 28 metrů na šířku a měl výtlak 52 310 tun. Poháněly ho dva parní stroje s trojnásobnou expanzí a jedna parní turbína, což mu umožňovalo dosáhnout rychlosti až 23 uzlů (42 km/h). Loď byla vybavena 16 vodotěsnými přepážkami, které měly zajistit její bezpečnost – teoreticky mohla zůstat na hladině, i kdyby čtyři z nich byly zaplaveny. Tato konstrukce vedla k hrdé přezdívce „nepotopitelný“ ...což však bylo tragicky vyvráceno. Titanic také nabízel nevídaný luxus: první třída měla vyhřívaný bazén, turecké lázně, tělocvičnu a grandiózní jídelnu s křišťálovými lustry. Ale i pro cestující třetí třídy byly k dispozici kajuty, které byly pohodlnější než na jiných lodích té doby.

Převratná technika, ale i zásadní opomenutí

Telegrafní systém Marconi umožňoval Titanicu komunikaci na vzdálenost až 2 000 mil, což bylo v tehdejší době revoluční. Loď měla také pokročilé bezpečnostní prvky, jako automaticky zavírané vodotěsné dveře. Přesto měl ale Titanic zásadní nedostatky. Tím největším bylo zřejmě nedostatečné množství záchranných čluní – na palubě jich bylo pouze 20, což stačilo pro 1 178 lidí - jenž loď vezla 2 224 pasažérů a členů posádky. Důvodem nízkého počtu byla tak malicherná věc jako je estetika – více člunů by totiž narušilo elegantní vzhled paluby. A Titanic byl přece „nepotopitelný“, takže... Vodotěsné přepážky navíc nedosahovaly až k horním palubám, což následně umožnilo vodě přetéci z jedné sekce do druhé, když loď v noci 14. dubna 1912 narazila na ledovec.

Dalším nedostatkem byla absence dvojitého dna na celé délce trupu, což by mohlo zmírnit poškození při kolizi. TTragickým opomenutím byl také nedostatek dalekohledů pro hlídky - ta která mohla ledovec spatřit včas, se nemohla dostat do zamčené skříňky, protože klíč si u sebe omylem nechal námořník, na poslední chvíli převelený na jinou loď. Tyto konstrukční a provozní chyby, spolu s nadměrnou rychlostí v nebezpečné oblasti, vedly ke katastrofě v noci z 14. na 15. dubna, při kterém zahynulo přes 1 500 lidí. Vyplutí Titanicu 10. dubna 1912 tak zůstává připomínkou nejen lidské geniality, ale i přílišné sebedůvěry, která se nepěkně vymstila.