Výročí zprovoznění vysílače

17. 2. 2025

Žižkovská televizní věž je jednou z dominant pravobřežní části metropole a její osud se v lecčem podobá pařížské Eifellově věži. I její stavbu totiž provázely protesty, které vedly až k zastavení prací a jednu chvíli dokonce hrozilo, že se započatá stavba bude bourat. A dnes jí mnozí Pražané považují za neodmyslitelnou součást pražského panorama.

Že bude potřeba nový televizní vysílač, se vědělo už od poloviny 70. let. Vysílač na Petřínské rozhledně byl provizorní a proti záměru postavit v jeho blízkosti 160 metrů vysoký ocelový stožár naštěstí zabránili památkáři. V těsné blízkosti Pražského hradu by to skutečně nebyla žádná paráda. Místo toho byl vybrán pozemek tehdy zcela zpustlých Mahlerových sadů. V jednání byl také ještě o skoro 30 metrů vyšší kopec s parkem Parukářka.

Architekt Václav Aulický vypracoval zhruba dvacet různých návrhů, včetně jehly s koulí (jakou známe třeba z Berlína) a ředitelství radiokomunikací se snažilo protlačit obyčejný železobetonový stožár. Vzhledem k tomu, že v sedmdesátých a osmdesátých letech se Praha topila pod příkrovem agresivního smogu, který způsoboval rychlou degradaci betonu, byla nakonec vybrána unikátní třísloupová ocelobetonová konstrukce, která je subtilní, aerodynamicky stabilní a navíc se stala perlou postbrutalistní architektury.

Svoboda přinesla i protesty

Její plášť má ochranné laminátové vrstvy, kabiny a plošiny byly montovány na zemi a na místo zdvihány pomocí jeřábů. Práce započaly v říjnu 1985 a hrubá stavba byla hotova na konci roku 1988. Těsně po revoluci se ale začly ozývat hlasité protesty proti stavbě, zejména z obavy o elektromagnetické zatížení okolí. To bylo ale spolehlivě vyvráceno, vysílače mají výkon hluboko pod přísnými hygienickými limity. V průběhu roku 1990 se tedy práce znovu rozběhly, od května 1991 běžel zkušební a testovací provoz a 17. února 1992 byl oficiálně spuštěn nejen vysílač, ale také byla otevřena restaurační a vyhlídková část.

Hlavní tubus, který přechází do anténního nástavce o výšce 216 metrů, je ve skutečností tlustší, než zbylé dva - má průměr 6,4 metru a jsou v něm dva rychlovýtahy. Ve vedlejších tubusech o průměru 4,8 metru je služební výtah a nouzové schodiště. Ve výšce 66 metrů je panoramatická restaurace Oblaca s barem a bistrem, ve výšce 93 metrů vyhlídkové kabiny, odkud je za dobrého počasí vidět 100 km daleko. Nad nimi jsou veřejnosti nepřístupné kabiny s vysílací technikou.

Technická perla

Zajímavé je, že až do teploty -5 stupňů Celsia se kabiny nemusí vytápět - jsou víceplášťové a vyhřívá je odpadní teplo z vysílací techniky. V létě jsou naopak chlazené komínovým efektem, díky kterému mezi plášti proudí chladný vzduch. V nástavci vysílače je kyvadlový tlumič rozkmitu o hmotnosti 900 tun, který tlumí maximální rozkmit ve větru na špici na 20 cm. Bez něj by byl rozkmit až metr dvacet.

Od roku 2000 pak věž zdobí laminátové sousoší Davida Černého, nazvané prostě "Miminka". Původně měla zůstat pouze rok, ale díky velmi pozitivnímu ohlasu odborné i laické veřejnosti se stala trvalou součástí věže. Líbí se i architektu Aulickému, podle kterého dobře zapadají do hi-tech vizáže stavby.

Různobarevné nasvícení pak od roku 2006 v podvečer celou věž rozzáří a mnohdy jí dodá ještě více vzhled kosmické rakety, připravené ke startu. I dnes se najdou pražané, kterým se Televizní Vysílač Praha-Město (jak zní jeho oficiální název) příliš nelíbí, ale já mezi ně nepatřím. Naopak jsem jeho nekritickým fanouškem.