Čtyři dekády skleněného experimentu

19. 11. 2025

Když se 19. listopadu 1983 otevřela Nová scéna Národního divadla, na Národní třídě to vřelo. A to nejen kvůli slavnostní atmosféře. V těsném sousedství historické budovy vyrostl futuristický kubus z tisíců skleněných tvárnic, který najednou změnil celé panorama centra. Architekt Karel Prager vsadil na radikální modernu a Pražané se okamžitě rozdělili na dva tábory. Pro jedny odvážná výpověď doby, pro druhé necitlivý „skleněný kolos“, který se k novorenesančnímu sousedovi nehodí ani omylem.

Vznikla tak jedna z nejdiskutovanějších staveb pozdního socialismu. Brutalistní hmota stojící na mohutných sloupech působila drsně, technicky, až trochu vzdorovitě. Ale měla jasný cíl. Být moderním víceúčelovým sálem pro operu, balet, činohru i Laternu magiku. Očekávání byla vysoká, zato první představení realisticky ukázalo, že technika má své vrtochy. Skřípající točna, nevyrovnaný zvuk, mouchy ve zkušebním provozu. Přesto byla otevřena včas k výročí století Národního divadla, jak bylo v plánu.

Navzdory kontroverzím se Nová scéna postupně stala pevnou součástí divadelního života. Její unikátní estetika i nápaditý interiér, labyrint chodeb, ostré hrany a lehce futuristické detaily, vytvářejí atmosféru, která nemá v Praze konkurenci. Po roce 2010 se budova znovu plnohodnotně začlenila pod Národní divadlo a dnes slouží zejména Laterně magice, baletu a činohře.

Budoucnost je ale jasná. Budova potřebuje technický restart. Rekonstrukce plánovaná na roky 2025-2028 slibuje moderní hlediště, lepší akustiku i flexibilitu odpovídající současným nárokům. Po čtyřiceti letech tak Pragerův „skleněný rebel“ vstupuje do nové éry. Ať ho milujete, nebo ne, jedno mu upřít nejde. Stále patří k nejodvážnějším pražským stavbám své doby.