Problematický, ale i architektonicky cenný

22. 2. 2025

Jedni ho obdivují pro jeho brutalistní čistotu a monumentální, až industriální vzhled, jiní ho nesnáší za to, že přivádí do centra města dálnici, která tam nemá co dělat. Je to už 52 let, co byl Nuselský most poprvé otevřen pro veřejnost. 

Plány na přemostění Nuselského údolí sahají až na počátek 20. století. Nejprve se uvažovalo o železobetonové mostě, v roce 1927 pak byla vypsána první soutěž, do které bylo přihlášeno 28 návrhů.  V průběhu dalších let proběhlo soutěží ještě více. Některé návrhy byly skutečně netradiční, jeden například počítal s nadzemními garážemi kolem pilířů a velkým nosným obloukem, další připomínal slavné lanové mosty (např. Golden Gate) a jiný vypadal prostě jako řada dvanáctipatrových obytných věžáků, po jejichž střechách vedla silnice. 

Vítěz se ale nestačil vybrat a potom začala válka, společně se zákazem větších staveb a zákazem stavebního použití strategicky cenného cementu. Další soutěž byla vyhlášena v roce 1947, přihlásilo se 30 návrhů a postoupilo jich osm. Jeden z nich byl dokonce vybrán jako vítězný od Jana Vítka, Miroslava Sůry a architekta Roberta Bucháčka. Je to právě ten železobetonový předpjatý most, který se dodnes přes Nuselské údolí klene. Ale od soutěže uplynula dlouhá doba. K finálnímu odsouhlasení to trvalo skoro dekádu, konkrétně do října 1963, základní kámen byl položen až o dva roky později a ke slavnostnímu otevření došlo za dalších 10 let, 22. února 1973. Ale protože ještě nebyla postavena návazná severojižní magistrála, most nejprve používali pouze místní obyvatelé. 

Ve své době šlo ale o technický i architektonický unikát, jeden z nejvyšších a nejdelších mostů v Evropě. V nejvyšším bodě je 40 metrů nad údolím a je 485 metrů dlouhý. Unikátní je také tím, že ve své konstrukci skrývá dvoukolejnou trať pro metro. To byl taky jeden z velkých problémů. Původně se totiž počítalo s podpovrchovou tramvají, posléze s lehkým metrem Tatra R1 od ČKD Smíchov. Kvůli politickému tlaku ale nakonec pražské metro dostalo sovětské soupravy Ečs, které byly víc než o polovinu těžší. Do mostu musel kvůli tomu být vmontován 822 tun vážící roznášecí rošt, který vysoké nápravové tlaky pomohl rozložit. 

Před otevřením se dělaly zatěžovací zkoušky 66 tanky, které přijely z rakovnického pluku a musely se dělat především v noci, protože kovový roznášecí rošt měl délku 485 metrů a ve dne fungoval jako vynikající anténa pro příjem stanice Praha (639 kHz, což je vlnová délka cca 469 m). Měřící přístroje tedy místo měření chování mostní konstrukce zachytávaly rádiové vysílání. 

Most se nejprve skutečně jmenoval Nuselský most, stejně jako připravovaná stanice metra na jeho jižním konci. Už při jeho otevření byl ale přejmenován na most Klementa Gottwalda po prvním „dělnickém“ prezidentovi socialistického Československa. Vysloužil si ale i jiné jméno – most sebevrahů. Čtyřicetimetrová hloubka a pouhý jeden metr vysoké zábradlí bylo neodolatelným smrtícím lákadlem pro mnohé nebožáky, kteří neviděli východisko. Po revoluci došlo ke zvýšení zábradlí a následné montáži nástavby z pružného a kluzkého plechu, kterou nepřekonali ani zkušení horolezci. Do té doby ale svůj život na mostě ukončilo 200-300 lidí. Přesné číslo není známo, protože komunistický režim se snažil sebevraždy zamést pod koberec. 

Nešťastné duše od roku 2011 připomíná pomník „Z vlastního rozhodnutí“ od Krištofa Kintery, prostá pouliční lampa s překroucenou vrchní částí, která zespoda osvětluje bok mostovky. I přes tuto smutnou historii se Nuselský most vryl Pražanům pod kůži a tvoří neodmyslitelnou součást městského panorama. Osobně, jako fanoušek brutalistní architektury a původní profesí stavař/mostař k jeho štíhlým pilířům a přísně rovné mostovce vzhlížím s obdivem pokaždé, když pod ním projíždím. Což je často, protože bydlím přímo v údolí a jen blok od něj.