John Glenn na oběžné dráze

20. 2. 2025

Dnes je to už 63 let, co se na oběžnou dráhu naší planety dostal první americký astronaut, John Herschel Glenn mladší. Američanům sice prvenství ve vesmíru vyfoukli Sověti a Jurij Gagarin, nicméně mise kosmické lodi Mercury s volacím znakem Friendship 7 se stala jedním ze základů amerického vesmírného programu.

Byl to třetí let programu Mercury a celkově pátý pilotovaný kosmický let. Po dvou sovětských lodích Vostok 1 a Vostok 2 se do vesmíru podívali také Mercury Redstone 3 a 4, pilotované Alanem Shepardem a Virgilem Grissomem, ti však letěli pouze po balistické dráze, zatímco Glenn dosáhl orbitu. Neměl to ale ani zdaleka jednoduché.

Nosná raketa Atlas po mnoha odkladech odstartovala ze startovací rampy LC-14 na mysu Canaveral 20. února 1962 krátce před třetí hodinou odpoledne. Oběžné dráhy dosáhla kabina Friendship 7 po pouhých pěti minutách od startu. Už během první orbity si Glenn všiml, že spousta přístrojů nefunguje správně. Manuálně otočil kabinu po směru letu a věnoval se pozorování orbitálního východu slunce. Všiml si také tzv. „světlušek“, ostře osvícených prachových částic, poletujících kolem kosmické lodi.

Problémy se množí

Na začátku druhého obletu si letový kontrolor na mysu Canaveral všimnul chybového hlášení jednoho ze senzorů. Zdálo se, že tepelný štít a přistávací pytle nebyly zajištěny na svém místě. Glenn mezitím musel přejít na manuální ovládání, protože automatické řízení selhalo. Jeho oblek se přehříval, v kabině bylo přes 40 stupňů Celsia a rezerva paliva rychle ubývala. Rozsvítila se varovná kontrolka vlhkosti v kabině.

Během třetího obletu už se Glenn připravoval na návrat do atmosféry. Přestože mu nikdo nic neřekl, z dotazů řídícího střediska pochopil, že může být problém s upevněním tepelného štítu a hlásil, že při manévrech neslyšel žádné uvolněné součástky a vše se zdá být v pořádku. V řídícím středisku se zatím technici dohadovali, zda po brzdném manévru odhodit brzdící rakety a riskovat případné další uvolnění štítu, nebo rakety nechat na místě. Nakonec bylo rozhodnuto je neodhazovat a Glenn po 4,5 hodinách zažehl brzdící trysky. Kabina začala brzdit a klesat.

Dramatický návrat

Při vstupu do atmosféry Glenn hlásil, že kabinu zvenčí zahalila ohnivá koule. Hořící plasma roztavila neodhozené brzdící rakety a ty v kusech odletovaly. Astronaut se obával, že mu selhává tepelný štít. Navíc se kabina začla kývat a Glenn jí nedokázal manuálně ovládat. Rozkyv byl až 10 stupňů a Glenn později řekl, že se cítil jak na padajícím listu. Aktivoval pomocný tlumící systém, který kmitání po chvíli částečně zklidnil. Palivo ale rychle docházelo - a došlo celých 51 sekund před prvním padákem. Rozkyv kabiny se vrátil.

Ve výšce 11 km se Glenn rozhodl vystřelit padák manuálně, ale než se dokázal ke spínači natáhnout, stabilizační padák v 8,5 km vystřelil automaticky. Kabina se stabilizovala a poté se automaticky rozvinuly hlavní padáky. Glenn pak manuálně zapnul přistávací vaky. Kvůli chybnému propočtu brzdného manévru, který nezapočítal úbytek hmotnosti spotřebovaného paliva, přistála kapsule o 64 km blíž, než bylo zamýšleno. Naštěstí si lodi na padácích všimla posádka torpédoborce USS Noa, který byl necelých 10 km daleko a Glena po 17 minutách vyzvedli. Jeho první slova, když odstřelil dveře kabiny, byla: „Tam bylo ale vedro!“ Dobrodružství bylo u konce.

Později se ukázalo, že za hlášení uvolněného tepelného štítu mohl vadný senzor.